"STRAKY" – atraktivní mutace alexandrů malých

Alexandr malý (Psittacula krameri) patří k velmi oblíbeným voliérovým ptákům pro poměrně snadný chov, odolnost a především pro množství mutací, které tento druh nabízí. K velmi zajímavým patří mezi mnoha jinými i mutace recesivní ADM straka. ADM – anti-dimorfismus je jev, kdy následkem mutace jedinci ztrácejí znaky pohlavního dimorfismu. U alexandrů je to tak zvaný „obojek“ typický pro samce. Rozdíl mezi pohlavími pak není znatelný a je nutné ho určit analýzou DNA nebo endoskopicky.

Dědičnost strak může být dominantní, to je ale v chovech ojedinělé, převážně se chovají straky s autosomální recesivní dědičností. Znamená to, že mohou štěpit obě pohlaví, protože locus pro mutační gen se nenachází na pohlavním chromozomu. Aby se mutace mohla projevit, jsou vždy třeba dva mutační geny, proto musí mít každý z rodičů alespoň jeden mutační gen – tedy měl by být tak zvaně štěpitelný.

První straky alexandrů se vyskytly na dvou místech na světě zhruba ve stejném období. V Jižní Africe se objevila strakatá mláďata u Helmuta Hillermana ve Wartburgu v provincii Kwazulu-Natal. Počátkem osmdesátých let minulého století získal chovatel několik zelených exemplářů s množstvím žlutých skvrn. Když si ověřil, že strakatost není důsledkem metabolické poruchy či onemocnění, prostřednictvím inbrídingu (inbreeding – příbuzenská plemenitba) ustálil koncem osmdesátých let strakatý typ. Později převzal chov jeho zeť Lothar Schulz, který díky uplatňování rozumných genetických metod vyšlechtil kvalitní strakaté ptáky.

Hillermanovy straky, jak je tato mutace nazývána, se odlišují od dalšího – americkéhotypu, o kterém se ještě zmíníme. Jejich strakatost je nepravidelná, takže každý pták vypadá trochu jinak. Strakatost vyniká především na modrých či tyrkysových ptácích, ale své kouzlo mají i zelené straky, kde je strakatost určena podílem žlutého peří. Recesivní „Hillermanovy“straky se vyznačují světlými drápky a zelená barva peří je tmavší
a jakoby lesklejší, což je dáno interferencí světla. Někteří chovatelé uvádějí, že strakatí ptáci mají i jiný tón hlasu. Tyto straky mají vždycky žlutou (bílou) skvrnu na temeni a v zátylku a žlutou (bílou) skvrnu pod krkem. Tyto skvrny však jsou různé a nepravidelné.

Přestože se jedná o ustálenou mutaci, projevuje se u těchto strak zajímavý jev, který nezaznamenáváme u jiných mutací papoušků. Zhruba po patnácti měsících a prvním pelichání dochází ke ztrátě strakatosti a to v rozsahu 20–80 %, ale strakatost vždycky zůstává v týle a letkách a v dalších letech už je její rozsah stabilní. Tento úbytek strakatosti není u všech jedinců stejný a lze předpokládat, že další selekcí budeme postupně získávat ptáky, kde tento úbytek nebude tak patrný. Z vlastních zkušeností víme, že i tyto „slabší“ straky dávají normálně strakatá mláďata. Známý australský genetik a ptačí veterinář Terry Martin dokonce tuto vlastnost Hillermanových strak považuje za velmi zajímavou a nekonvenční a podle něho není třeba onen úbytek strakatosti považovat za něco nežádoucího. Kromě toho i zde platí, že existuje i opačný jev, tak zvaná progresivní strakatost, kdy každá následující generace je strakatější, než rodiče. Existují i typy, u nichž se strakatost zvyšuje s přibývajícím věkem, tzv. progresivní straky, nebo se, jak už bylo řečeno snižuje, pak jde o regresivní straky.

Druhým typem jsou tak zvané americké straky, nebo také Salan pieds – podle chovatelky, která tuto mutaci vyšlechtila. Příběh americké straky ukazuje, jak v chovu mutací hraje velkou roli náhoda, štěstí a trpělivost. V roce 1970 získala Jaynee Salan přibližně desetidenní mládě alexandra malého od přírodně zbarvených zelených rodičů, toto mládě odchovala a měla ho v kleci. Byla to samička, která v roce 1972 snesla v rohu klece první vajíčka. V té době byl i zelený alexandr v USA poměrně vzácný pták a nebylo snadné obstarat samečka. Nakonec se to podařilo a pár hned v tom samém roce odchoval první mláďata. Objevily se u nich malé žluté skvrny na zátylku a začala se psát historie chovu velmi atraktivní mutace.

Postupným inbreedingem, selekcí a promyšlenou chovatelskou taktikou došlo ke vzniku prvních typů „amerických strak“, kdy se v roce 1983 objevil první silně strakatý pták. Jaynee Salan pracovala s uzavřeným izolovaným genofondem ze svých původních ptáků a recesivní geny strakatosti se tak šířily prostřednictvím inbrídingu v uzavřené populaci až do chvíle, kdy došlo k ustálení nové mutace. Zbarvení amerických strak je pravidelné, na křídlech tvoří symetrickou pravidelnou kresbu, což zvyšuje atraktivnost této mutace. Později se americké straky rozšířily do celého světa, ale dlouhou dobu bylo obtížné je získat. Docházelo a dochází i ke křížení a kombinacím obou typů, zatím s rozdílnými výsledky.

V Evropě se oba tyto typy chovají již od konce minulého století, poprvé se objevily samozřejmě v Belgii a Holandsku. Například belgický chovatel Jurgen Geldhof získal první americké straky přímo od Jaynee Salan a v současnosti tento typ úspěšně odchovává. V jeho voliérách najdeme v současné době rovněž modré a fialové straky. Od něho a od dalších belgických chovatelů, Michela a Christopha Van Belle, jsme získali před pěti lety také první strakaté alexandry do našeho chovu. Lze říci, že tito chovatelé mají jedny z nejlepších kolekcí mutačních strak alexandrů malých v Evropě. Z vlastních zkušeností můžeme potvrdit, že jde o „silné“ mutace, které netrpí nemocemi, jsou odolné, dlouhověké a při dobré péči také přinášejí pravidelné odchovy. Není problematické vytvářet páry ze dvou strakatých ptáků, ale domníváme se, že stejně jako u jiných mutací je vhodnější sestavovat páry vždy ze strakatého a štěpitelného ptáka. Vzhledem k tomu, že jde o recesivní mutaci, získáváme pak v odchovu strakaté a stoprocentně štěpitelné jedince. Z pozorování v evropských chovech i vlastní zkušenosti můžeme říci, že především americké straky jsou často poněkud menší, což může být důsledkem intenzívního inbrídingu a dalšího páření dvou strakatých jedinců. U Hillermanových strak jsme tento jev nepozorovali.

Jak už jsme se zmínili, v současné době existuje u alexandrů malých u mutace straka pestrá paleta různých barev, z nichž jistě k nejatraktivnějším patří modrá straka, fialová straka a tyrkysová modrá straka, nazývaná také pastelová straka. Posledně jmenované odchováváme pravidelně také v našem chovu. I zde se projevuje určitá variabilita zbarvení a lze říci, že žádní dva jedinci nejsou zcela stejní. Také úbytek strakatosti je u každého jedince jiný, ale v každém případě se vždy jedná o atraktivní ptáky.

Alexandry malé chováme řadu let a patří k velmi oblíbeným ptákům v našich voliérách. Chov mutací těchto ptáků a právě strak přináší mnoho zajímavého, už právě proto, že vždy s napětím očekáváme, jak zbarvená budou mláďata v hnízdě a vždycky nás čeká nějaké překvapení, právě pro velkou variabilitu strakatosti jednotlivých ptáků.

Páry v listopadu s příchodem mrazů umisťujeme do vnitřního chovatelského zařízení do voliér 100 x 200 x 280 cm (šířka, výška, délka). V každé voliéře je umístěna zvenku přístupná budka o rozměrech 25 x 25 x 45 cm (velikost základny x výška) s vletovým otvorem o průměru 8 cm. U každé voliéry je také instalována UV zářivka Arcadia Bird lamp s reflektorem 60 cm, která slouží k přisvětlování po celé zimní období a délku osvětlení řídí časový spínač. Místnosti jsou temperované a teploty se pohybují kolem 15°C.

V tomto prostředí ptáci nasedají v únoru, někteří již koncem ledna. Páry necháváme hnízdit jen jednou v roce, mláďata kroužkujeme kroužky č. 7. V době, kdy se ustálí jarní počasí, pak páry spolu s mláďaty umisťujeme do venkovních voliér o rozměrech 100 x 200 x 500 cm (šířka, výška, délka). Zde se ptáci „vylétají“a získají výbornou kondici. Tento způsob praktikujeme už hodně dlouho a velmi se nám osvědčuje. Vzhledem k tomu, že alexandři malí jsou vzájemně snášenliví ptáci, není problém umístit i dva páry či mláďata z různých hnízd v jedné společné větší voliéře. Nikdy jsme nezaznamenali sebemenší šarvátky. V době, kdy mláďata dáváme do venkovních voliér, jim spolu s naším veterinářem odebíráme kapku krve pro analýzu DNA, kterou pravidelně zadáváme certifikované laboratoři Genservice MVDr. Aleny Hovorkové. Opět z dlouholeté zkušenosti můžeme konstatovat, že tato metoda je šetrná a velmi spolehlivá. Dosud jsme se nesetkali s jedinou chybou.

Naši ptáci dostávají celoročně směsi zrnin DeliNature nebo Versela-Laga s menším podílem slunečnice. V potravní nabídce také nechybí sezónní ovoce. V období před hnízděním a v době odchovu mláďat dostávají naklíčenou směs zrnin – velmi se nám osvědčila směs DeliNature č. 33. Je absolutně čistá, neplesniví a velmi dobře klíčí.

Po celý rok dostávají ptáci jednou týdně směs jablek, mrkve a červené papriky nakrájené na kostičky, do které přidáváme vynikající přípravek Fitobiol italské firmy Pineta Zootecnici, případně Calcilux a další minerály. Do směsi rovněž přidáváme med od vlastních včel a vše pak zasypeme suchou vaječnou směsí. V hnízdní sezóně a v době odchovu mláďat dostávají ptáci tuto směs třikrát týdně. Doplněk samozřejmě tvoří různé zelené byliny včetně nedozrálých klasů, grit a minerální kámen dle receptury Loro Parque prodávaný firmou Orlux. Vápník je přidáván ještě v tekuté formě do vody k napájení.

Samozřejmě, vždy je třeba dbát na vyváženost nabízené potravy a stejně tak na optimální dávky vitaminových a minerálních přípravků. Názory na mutace straka u alexandrů malých jsou různé. Podle toho našeho jde o zajímavé ptáky, kteří svému chovateli mohou přinést mnoho radosti. A vzhledem k variabilitě je tato mutace i velkou výzvou pro další ustálení barevných vzorů co do rozložení i intenzity a v neposlední řadě i co do barevnosti.

reklama Objednat CELÝ ROČNÍK (6 čísel) TIŠTĚNÉHO ČASOPISU PAPOUŠCI 2011 za 114 Kč.