Historie

Jak už to mezi papouškáři ve většině případů bývá, i já jsem vztah k chovatelství zdědila. Můj otec Ing. Vladimír Doležal, zakladatel Nakladatelství DONA s.r.o., mne od mládí vedl k přírodě. Tehdy jsme bydleli v bytě, který byl sice prostorný, ale ne dost velký pro voliérovou místnost. Nikde jinde nebyl vhodnější prostor pro umístění dvaceti klecí s kanáry, než v dětském pokojíčku, což jsem samozřejmě, jako malé dítě, velice vítala :-). Vše tedy začalo barevnými kanáry a amadinami Gouldovými. Později se ptačí osazenstvo pokojíčku rozrostlo o krotkého žaka. Když mi bylo čtrnáct let, přestěhovali jsme se za město a bylo možné začít s budováním voliér. S otcem jsme si začali postupně pořizovat nejrůznější druhy papoušků a už se to zkrátka ani nedalo zastavit.

V sedmnácti letech jsem poprvé navštívila největší papouščí park světa Loro Parque na ostrově Tenerife. Tehdy šlo o klasickou rodinnou dovolenou, při které by ani mne, ani mého otce nenapadlo, jak se spolupráce s Loro Parque, po profesní stránce, jednou vyvine. V tu dobu jsem externě psala pro několik českých časopisů a ambice, že bychom mohli vydávat vlastní periodikum, mne v tom věku vůbec nenapadla. Otec navštívil Loro Parque i následující léto a z dovolené mi přivezl knihu o Loro Parque, ve které bylo psáno, že do parku přijímají stážisty. Tehdy to byl on, kdo zinicioval dopis řediteli Loro Parque, panu Wolfgangu Kiesslingovi, který odstartoval prakticky celou mou "papouščí" kariéru. Na žádost odpověděla (někdejší asistentka a současná ředitelka Loro Parque) paní Susanne Leitinger, že je možné, abych se v červenci 1999 osobně setkala s panem Wolfgangem Kiesslingem a domluvila se na případné stáži.

Bylo mi devatenáct let. Dodnes si pamatuji ten pocit nadšení při vstupu do kanceláře zakladatele Loro Parque, pana Wolfganga Kiesslinga. Nezapomenu, jak strašně moc se mi klepala kolena. A na mysl mi přišlo, jak moc se teď zúročilo to nutkání naučit se plynule anglicky a německy, jež jsem měla od dětství. Pan Wolfgang Kiessling je typický Němec. Puntičkář každým coulem. Pořádek jak v jeho kanceláři, tak v celém Loro Parque, je pro něj velmi důležitý. Úžasný člověk s neuvěřitelně blyštivou jiskrou v oku mne přijal doslova s otevřenou náručí. Po přátelském popovídání o možnostech spolupráce mi pan Kiessling řekl: „Nastoupíte prvního září.“ Nešlo nesouhlasit.

Prvního září 1999, přesně v devět hodin ráno jsem se měla přihlásit u Yvese de Soye, někdejšího vědeckého ředitele Loro Parque. Provedl mne všemi částmi Loro Parque. Má stáž trvala šest týdnů a za tu dobu jsem prošla sekcemi: kanceláří nadace Loro Parque Fundación, stanicí pro ruční odchov Baby Station, chovnou stanicí La Vera, veterinární klinikou… Během stáže jsem mohla studovat chovatelské metody a vše konzultovat s tehdejším kurátorem Miguelem Buenem. Velice mi se vším tehdy pomohla tehdejší sekretářka nadace Corinna Brauer, která mě zasvětila do veškerého dění parku. Další významnou osobností, se kterou jsem se v průběhu stáže seznámila, byla paní Inge Feier, tehdejší ředitelka nadace Loro Parque. Do té doby jsem nikoho dynamičtějšího nepoznala. Inge byla a je jako živý oheň, který rozproudí atmosféru za každých okolností. Byla to právě ona, která se mne zeptala: „A proč vlastně v Čechách nevydáváš svůj vlastní časopis o papoušcích?“ Neuměla jsem jí na to odpovědět. Snad jen, že pracuji v nakladatelství, které vydává i jiný literární žánr a že časopis by byl velký závazek. Samozřejmě jsem se na něco takového v devatenácti letech ještě vůbec necítila.

Po dvou měsících stáže v Loro Parque, jsem se vrátila zpět do Čech a mohla vstřebávat dojmy z uplynulých týdnů. Přivezla jsem s sebou také tiskové podklady pro historicky první kalendář Loro Parque 2000. V nakladatelství jsme přemýšleli, jak přispět nadaci Loro Parque Fundación více, než ročním členským příspěvkem. Nabídli jsme tedy nadaci tisk 1000 ks kalendářů Loro Parque jako sponzorský dar. Výtěžek z prodeje kalendářů putuje na financování záchranných projektů pro papoušky, žijící ve volnosti. A z tehdejšího počinu se stala tradice. Kalendáře tiskneme každoročně dodnes. Od roku 2000 jsme na Tenerife jezdili vždy na několik týdnů v roce a každá z návštěv byla nesmírně inspirující. Naše redakce doposud pomáhá českým zájemcům o členství v nadaci Loro Parque Fundación, čímž rovněž podporuje záchranné projekty pro papoušky po celém světě.

Dalším člověkem, který nám původně vštěpoval myšlenku vydávat vlastní časopis, byl pan chovatel Rudolf Strnad z Českých Budějovic. Při pravidelných sedánkách mnohokrát zaznělo, že by si Česká republika zasloužila kvalitní celobarevný časopis. Tehdy mi bylo dvacet let a ještě stále jsem se na tento úkol cítila poněkud mladá. Pokračovalo to doslova nátlakem MVDr. Pavla Doubka, veterinárního lékaře, který (i když se vůbec neprezentuje) je velice úspěšným a zkušeným chovatelem papoušků. A ten nátlak byl takový, že jsme v červnu roku 2001 s mým otcem vytvořili obsah, koncepci dvouměsíčníku, vymysleli grafiku a 1. září vyšlo historicky první číslo časopisu PAPOUŠCI s kakaduy brýlovými na titulní straně. Grafického zpracování obálky a celého časopisu se tehdy ujal Jiří Jabulka z Nakladatelství Typ. Vymyslel rovněž font (písmo) pro titul PAPOUŠCI, které používáme dodnes. Dodnes rovněž tiskne časopis tiskárna PROTISK, jejíž majitelé Hana a Ing. František Štěchovi se postupem let rovněž stali vášnivými chovateli papoušků.

V tu dobu mi zrovna přišel dopis, že jsem byla přijata na Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy, denní studium. Bylo mi ale jasné, že si musím vybrat. Buď několikaleté denní studium v Praze nebo denní budování časopisu PAPOUŠCI, které obnášelo velké nasazení. Jak už možná tušíte, vyhrál to tenkrát časopis...

Pro české chovatele bylo založení dvouměsíčníku PAPOUŠCI doslova šokem. Do té doby tu totiž nevycházelo žádné specializované periodikum, které by se zabývalo pouze PAPOUŠKY. Začátkem září 2011 jsme jeli na burzu do Přerova, kde jsme měli malý stoleček a prodávali náš nový časopis. Ten zájem byl neskutečný, překvapivý a povzbuzující. První náklad činil 5000 výtisků a pro velký zájem chovatelů jsme jej hned druhé číslo museli zvýšit na 7000 ks. Začalo se na nás obracet mnoho chovatelů se zájmem o spolupráci a zavalila nás lavina zájemců o předplatné. Základna předplatitelů i autorů se za uplynulých dvacet let rozrostla a časopis zaujímá své tradiční místo v knihovnách čtenářů – chovatelů i majitelů mazlíčků.

Vřele děkuji všem, kteří se za tu dobu na textech pro časopis podíleli a velice si vážím jejich entusiasmu. Nemůžu tady jmenovat všechny, seznam by byl dlouhý, ale vy, kteří jste pro nás psali nebo píšete, spolupracujete a podporujete nás, víte, že mluvím právě k Vám. Postupem času jsme vytvořili i tým stálých externích redaktorů, mezi které momentálně patří MVDr. Helena Vaidlová, Milena Vaňková, Ing. Jana Jiroušková Kamberská, MVDr. Veronika Trhoňová, Ing. Petr Vopálka a Ing. Martin Rašek. Čestným členem redakce je můj otec Ing. Vladimír Doležal, spoluzakladatel časopisu PAPOUŠCI. Ze zahraničí pak do našeho týmu patří Dr. David Waugh a Rafael Zamora Padrón z nadace Loro Parque Fundación.

V průběhu uplynulých let mi bylo potěšením účastnit se nejrůznějších chovatelských kongresů po světě, kde jsem se věnovala jak propagaci našeho časopisu, tak také českého chovatelství. Díky těmto momentům mám přátele papouškáře v mnoha zemích a každou další událostí se počty rozšiřují. I díky časopisu PAPOUŠCI vzniklo mezi ostatními chovateli – našimi čtenáři – mnoho nových přátelství a také možností chovatelské spolupráce.

V roce 2002 jsme na loveckém zámečku OHRADA v Hluboké nad Vltavou uspořádali první seminář "SVĚT PAPOUŠKŮ A LIDÍ". Je mi ctí, že jsme zde éru odborných kongresů v Čechách odstartovali. Jak doba plynula, účastníků přibývalo a my jsme museli najít nové a větší prostory. To se po nějakém čase podařilo a nyní semináře pořádáme každé dva roky v kongresovém centru hotelu Tři Věžičky (u Jihlavy). Počet účastníků se za ta léta vyšplhal na pravidelných 200.

A celou tu dobu stále spolupracujeme a komunikujeme s Loro Parque… K srdci mi upřímně přirostl kurátor Dr. Matthias Reinschmidt, který byl nejdéle působícím kurátorem v Loro Parque Fundación (2001–2010 jako kurátor ptáků a 2010–2015 jako zoologický ředitel). Dr. Reinschmidt byl celkem dvakrát pozván na námi pořádaný seminář do ČR, navštívila jsem s ním několik českých chovatelů. Matthias byl výborným chovatelem, ale i moderátorem, který park propagoval na nejvyšší možné úrovni. V současné době působí jako ředitel ZOO Karlsruhe a dle jeho slov se mu, po profesní stránce, splnil životní sen. Dalším skvělým člověkem je MVDr. Marcellus Bürkle, který krátce působil v Loro Parque a poté se stal odborným veterinářem na volné noze. Dr. Bürkleho si zvou na konzultace chovatelé papoušků z celého světa. Marcellus nikdy nezkazil žádnou párty! Lidí z Loro Parque, kteří prošli životem našeho časopisu je mnoho, například Dr. Lorenzo Crosta, Dr. Frank Anders, Rafael Zamora Padrón a další. Naši čtenáři se mohou pravidelně setkávat s texty Dr. Davida Waugha, současného redaktora nadace Loro Parque Fundación, který býval ředitelem nadace a nyní se externě věnuje referování o záchranných projektech.

Zažili jsme i nelehké chvíle, které nastávaly zejména, když jsme nenávratně ztratili některé z našich blízkých autorů. Jsou čtyři, na které vzpomínám často. Neville Connors – ikona světového chovatelství kakaduů. S Nevillem Connorsem jsem se poznala na tradičním kongresu AVES v Austrálii. On byl prakticky duší celé akce. Bylo to v roce 2007 a parta, která se tam tehdy sešla, byla od první chvíle, jak se říká, sehraná. Za pár měsíců jsme se s Nevillem potkali v Kanadě na kongresu, pořádaném chovatelem Davidem Longem, a byl to právě Neville, kdo se o mne postaral, když se mi nešťastnou náhodou přihodil vážný úraz. Byli jsme opravdoví přátelé. Takoví, kterých je na světě opravdu jen velmi málo. Dodnes mne mrzí, že jsem tehdy z časových důvodů nemohla přijmout pozvání být jednou z přednášejících na AVESu 2009. To pozvání byla čest, ovšem mých aktivit se v ten rok sešlo poněkud příliš…

Neville byl chovatel s obrovským srdcem a celému papouščímu světu chybí od roku 2014, kdy nás po krátké, ale těžké nemoci náhle opustil. Další velkou ztrátou je chovatel mutací z Holandska Herman Tiggelaven. K tomuto chovateli jsme jezdili nesmírně rádi. Choval převážně mutace papoušků, ale byl to profesionál každým coulem. Nebyl to množitel, byl opravdový chovatel. V neposlední řadě pak samozřejmě zmíním MVDr. Viktora Tukače, jehož nečekaný odchod zasáhl většinu české chovatelské veřejnosti. Ještě teď se mi na něho nesnadno vzpomíná a stěží se ubráním slzám, podobně jako MVDr. Martina Simandlová na VII. semináři SVĚT PAPOUŠKŮ A LIDÍ, která za něho převzala plánovanou přednášku. Paní Dr. Simandlová je prakticky pokračovatelkou Dr. Tukače a díky jeho škole půjde v jeho šlépějích. O Janu Antošovi nemusím chovatelské veřejnosti mnoho vyprávět, protože to byl chovatel dobře známý a to, že dobrou náladu rozdával na všechny strany, zažilo mnoho jeho přátel z chovatelského světa. I ztráta tohoto chovatele byla bolestivá. Vždy je mi velmi líto, že předčasně odcházejí lidé, kteří mají snad to největší srdce. Ale jak Herman, Neville, Dr. Tukač tak i Jan Antoš budou vždy s námi – na stránkách časopisu PAPOUŠCI.

Náš časopis má stabilní pozici. Díky dvouměsíční periodicitě se nám daří přinášet stále nové články od různých chovatelů. Z českých časopisů čtu osobně ráda Forbes. Od začátku českého vydávání jsou tam skutečně nesmírně záživné články. Teď si asi říkáte, co mají tyto řádky společného s naším časopisem? Něco ano. Mají totiž jednoho společného jmenovatele. I když toho o chovu papoušků bylo napsáno už mnoho, stejně tak jako o byznysu a dalších oborech, a někomu by se mohlo zdát, že se to vše opakuje dokola, tak se mýlí. V každém článku se najde minimálně jedna věta, která Vás posune dál. A ta věta může někdy znamenat i zásadní posun v tom, čemu se věnujete, ať už profesně nebo zájmově. Všude je ovšem důležité nadšení a odvaha. Jak v chovatelství, tak v ostatních oborech. Nebojte se proto změn a dejte šanci novým výzvám. 

Pokud sníte o chovu určitého druhu papouška, udělejte pro svůj sen, co je ve Vašich silách. Tímto pravidlem se řídíme i my. Pokud si čtenáři přejí článek o určitém druhu či tématu, uděláme vše proto, aby byl v co nejbližším čísle uveřejněn. A nebojíme se přitom negativitou naplněných názorů na veřejných internetových diskusích. Bohužel se mi v posledních letech tu a tam stává, že se chovatelé obávají napsat článek právě z tohoto důvodu. Bojí se propírání svého jména v internetové chovatelské diskusi. Milí přátelé, po přečtení všech výše uvedených řádků Vám musí být jasné, že jsme nezávislý časopis. Jelikož si stále držíme svou nezávislost, myslím, že nám můžete důvěřovat. A proto bych ráda apelovala na to, aby si chovatelé stáli za svým názorem, pokud jsou o něm přesvědčeni a nenechali se vykolejit někým, kdo se zbaběle schovává za názor podepsaný „anonymous“. Věřte mi, že někteří z těch, kteří Vás internetově „napadají“, jsou možná některými z Vašich „přátel“, se kterými se často vídáte. I s takovými případy jsme se setkali. Tito „přátelé“, ale nemají odvahu říci názor do očí a internetové diskuse jsou často jejich jediným způsobem seberealizace. Nehovořím nyní o chovatelích, kteří se snaží dotazy seriózně zodpovědět. Ti tam samozřejmě také jsou.

Nebojte se však psát články a posouvat tak české chovatelství vpřed. Pokud se necháte pohltit malostí nejapné a nepodložené virtuální kritiky, nemohli byste dělat vůbec nic, což by byla velká škoda. A tito samozvaní „anonymous“ přece nemohou řídit Vaše rozhodnutí a tím pádem i životní počínání. V neposlední řadě mějte vždy na paměti, že pokud se někdo snaží bezdůvodně pošpinit vaše jméno, ať už lživým textem a útokem, tak pouze tento dotyčný dává najevo, kolik zloby, zášti a závisti v sobě vlastně má. A musí tu negativitu takto vypustit, protože jí má již příliš. Zeptejte se sami sebe. Je pro vás takovýto člověk důležitý? :-) 

Vraťme se ale zpět k časopisu. Samozřejmě to není snadné. Není snadné stále udržet to tempo a neustále vymýšlet zajímavá témata pro články. Ale léta praxe a navázaných kontaktů v tomhle dost pomáhají. Osobně si nejvíce vážím praktických článků, které mají koncepci a jsou podloženy dlouholetými chovatelskými zkušenostmi. Tyto příspěvky mají vysokou trvalou hodnotu. Nicméně i ty je nutné považovat za inspiraci. Chov papoušků je o pozorování a vysledování potřeb konkrétních jedinců a rady není možné zevšeobecnit. 

Od ledna roku 2019 je časopis nově vydáván Nakladatelstvím FYNBOS s.r.o., které jsem založila v červenci 2018. Důvod přesunu je ryze formální. Pro čtenáře se vůbec nic nemění. Dvouměsíčník povedu stále já i se stálým týmem a podoba časopisu bude stejná. Zkrátka PAPOUŠCI takoví, na které jste zvyklí. I nadále budeme úzce spolupracovat s Loro Parque. Naše spolupráce je nyní umocněna tím, že jsem byla v roce 2018 jmenována oficiální ambasadorkou nadace Loro Parque Fundación, což považuji za velkou čest nejen pro mne, ale pro celý tým časopisu.

Za kolektiv redakce časopisu PAPOUŠCI děkuji všem věrným čtenářům, inzerentům a autorům za skvělou spolupráci, které si nesmírně je vážím.

Vaše Alena Winner