Autor: Magdalena Žohová
Ostatní autoři: Ladislav Žoha
Papoušci žako se již dlouhá léta těší velké oblibě chovatelů. Velmi často si žaka pořizují tzv. chovatelé – mazlíčkáři. A není divu. Tento nenápadně zbarvený pták patří mezi nejinteligentnější papoušky, umí napodobovat naprosto věrně různé zvuky, popěvky, lidská slova včetně intonace jednotlivých členů rodiny. Dokáže i kombinovat a přiřazovat správná slova k danému ději, což lidi uvádí v úžas, a proto si ho často pořizují jako životního společníka. Vysoká inteligence však s sebou nese i negativní dopady – papoušek vnímá život kolem sebe podle svého „rozumu“. A i když se milující chovatel snaží papouškovi snést „modré z nebe“, žako to může vnímat jinak. A ve spojení s určitou psychickou labilitou žaků a jejich nepraktickou konzervativností dochází k nespokojenosti papouška, což může časem vést i k věčně diskutovanému sebepoškozování.
V přírodě žijí žakové v hejnech, současně tvoří trvalé páry. Mají hodně práce se sháněním potravy a vybudování si svého postavení v hierarchii hejna. Chovatel na sebe bere velký úkol tohle všechno svému žakouškovi nahradit. Je mnoho krásných případů, kdy se toto vzájemné soužití zdárně podaří a oba (papoušek a člověk) spolu prožijí veselý a spokojený život. Ale ne vždy to vyjde. Často dochází k situaci, že si spolu majitel a papoušek tzv. „nesednou“. První roky nebývá problém – žako je ještě odrůstající mládě. Potíže začínají přicházet v pubertě – době dospívání. To probíhá u každého různě, cca v období mezi třetím až pátým rokem.
V tomto období se může stát, že se najednou náš mazlíček nechce s námi mazlit, dokonce na nás útočí. A naopak si začne vynucovat pozornost od člena rodiny, který o něj třeba ani nejeví zájem. Je to proto, že si v době dospívání vyhledává svého životního partnera pro budoucí hnízdění. Vždycky všem doporučuju, aby si pořizovali papoušky v páru, protože je to pro ně nejpřirozenější a při sebevětším snažení jim jejich druhového partnera nemůžeme nahradit. Ale i zde se může stát, že námi vybraný papoušek se nebude tomu našemu zamlouvat a harmonický pár nevytvoří.
Zásadní životní změny mohou také žaka psychicky rozhodit. Ať to je změna členů domácnosti, výměna bytu, ale třeba i pořízení nové větší voliéry za tu starou, malou a nevyhovující. Zde může dojít k situaci, že to náš žako vnímá jinak: Stará malá klec pro něj byla „útulný pokojíček s pocitem jistoty“. A nyní má bydlet v nějaké ratejně, která se mu vůbec nemusí líbit. V těchto případech doporučuji na novou voliéru postupně papouška zvykat, dávat mu tam hračky, hrát si s ním v novém prostoru, podávat mu tam třeba i krmení, ale stále ještě zachovat jeho „starý pokojíček“.
Změna režimu v domácnosti také může nastartovat škubání či jiné sebepoškozování. Chovatel dříve pracoval z domova, nyní má práci na celý den mimo byt. A papoušek je najednou celý den sám. Pokud mu nepořídíme partnera jeho druhu, je třeba ho na dobu naší nepřítomnosti maximálně zaměstnat. A zase opatrně a s citem, abychom ho před odchodem do práce nezavalili hromadou nových hraček, ze kterých se natolik vyděsí, že po našem příchodu domů bude na dně klece hromada šedého peří a na bidle bude sedět vyděšené holátko.
Všichni papoušci jsou citliví na harmonii domova. Pokud musí trávit svůj život v prostředí neustále se hašteřících členů domácnosti, přechází na ně naše negativní nálada a odráží se to na jejich psychice. Měli jsme na léčení oškubaného a neurotického žaka. Vyšetření neukazovalo na žádný zdravotní problém, ale žako se škubal a choval dost nervózně a podrážděně. Po delším pobytu se zklidnil, začal obrůstat. Tehdy jsem ve stejné místnosti hubovala dospívajícího syna. Žako začal zuřivě pobíhat po kleci, uhýbat a útočit na neviditelného nepřítele. Předstírala jsem, že do syna mlátím a tloukli jsme do skříňky. Žako začal ječet – „AUUUU, JAUUUUU“, vydával zvuky jako rány a vykřikoval jména svých majitelů jako při velké partnerské bitce. Pozvala jsem si pak majitele a vysvětlila jim, že se nemůžou před žakem hádat a už vůbec ne prát se. Byli naprosto zděšení, jak jsem na to přišla? A přiznali, že si před papouškem vyřizují své časté neshody. Smutné bylo, že po zapeření a předávání papouška zpět majitelům byl žako nesmírně skleslý, vůbec se s nimi nevítal a nechtěl domů.
Papoušci si hodně pamatují a všechno „vykecají“, když to nejméně potřebujeme. Jeden úsměvný případ – papoušek přijel jenom na hlídání při dovolené majitelů. Byl naprosto bezproblémový – a upovídaný! Jeho páníčkové měli spolu harmonické soužití i v intimním životě a papoušek měl zřejmě voliéru blízko ložnice – VŠECHNO vykecal J.
Mnoho případů však nevzniká z psychického otřesu – to bývá už jen jako spouštěč předchozích problémů. Největším nešvarem v chovu žaků mazlíčků je jejich překrmování. Z pochopitelných důvodů se každý snaží podstrojovat svému papouškovi to nejlepší. Přitom zapomínáme, že se žako v přírodě necpe plnými miskami slunečnic a buráků (kde by se tam vzaly???). A při každé příležitosti ho „natláskáme“ nějakou další „odměnou“ v podobě piškotku a to vůbec nechci mluvit o takových nesmyslech, kdy majitelé nechají svého papouška jíst z talíře lidské jídlo. Tady už dochází k závažnému ohrožení zdraví a následně života našeho milovaného papouška.
Dostal se nám do Laguny žako, kde mi majitelé tvrdili, že ho krmí tím nejlepším, co můžou, kupují drahé směsi zrní apod. Jaké bylo moje překvapení, když jsem dětem připravovala svačiny. Už jen pohled žaka na vakuovaný balíček trvanlivého salámu vyvolal u něj vlnu nadšení a vykřikoval: „Masíčko, masíčko, hm, ňam, ňam, ňam.“ A když jsem na rohlíky naskládala kolečka salámu, to už se neudržel, vrhal se na uzeninu, jako by týden nejedl. Když jsem další den mazala na chleba tvaroh, nevyvolalo to u žaka žádný zájem.
Ať už jsou důvody k sebepoškozování jakékoliv, většinou to odráží dlouhodobý problém, často zdravotní. Nějaká zásadní změna už jen odstartuje velký průšvih. Nejčastěji se žako začne škubat na prsou, nohou, později i na zádech. To pak pokračuje na oškubání veškerého peří, včetně toho prachového. A to ještě nemusí být vše. Stává se, že si žako poškodí kůži na prsou či jinde. Vytvoří se stroupek. Ten začne sesychat, svědit, tak ho žako odtrhne a způsobí si větší trhlinu v kůži. Opět se to zacelí strupem, který opět sesychá, svědí a žako ho znovu utrhne s dalším kouskem kůže. Tímto postupem si někteří dokážou vyrobit velkou hnisavou ránu, kterou už je třeba ošetřit u specializovaného veterináře, nasadit antibiotika a většinou se léčba neobejde bez nasazení ochranného krunýře. Nebezpečné je, když si papoušek opakovaně a vytrvale oškubává každé peříčko. Po nějakém čase se poškodí folikuly a peří přestane narůstat. V lepším případě si způsobí zánět folikul, což opět představuje dlouhou léčbu. I když se podaří neduhy papouška vyléčit, pomocí krunýře tělíčko zapeřit, stejně nemusíme mít vyhráno – právě žakové jsou recidivisti a jsou schopni si po čase peří opět vytrhat.
Několikrát jsme řešili případ cíleného trhání peří – jako protest. Šlo o to, že se papoušek otrhával proto, aby přivábil zájem chovatele. Páníček samozřejmě honem přiskočil a papouška huboval či napomínal. Jakmile se vzdálil, žako opět drbnul další perko. A zase páníček přiběhl. Když se na to podíváte z pohledu papouška – je to promyšlená hra, kde velí papoušek. Jsou i tak chytří žakové, že si odtrhávají jen horní část pera, škodu si tím nezpůsobí, ale páníček skáče, jak oni určují. Pokud se papoušek začne škubat, je potřeba vypátrat všechny důvody, které ho k tomu vedou, a ty pokud možno odstranit. Ale především na tento zlozvyk nijak nereagovat, nejlépe v tom okamžiku odejít, aby si z toho náš žakoušek nevytvořil nucenou společenskou hru.
Ideální samozřejmě je tomuto maximálně předcházet, našim papouškům se věnovat s láskou a péčí. Prostě jim vytvořit příjemný domov. Všem vám přeji, abyste tuto problematiku sebepoškozování nemuseli u svých miláčků nikdy řešit.
POMOZTE PAPOUŠKŮM V NOUZI. Více informací najdete ZDE.